český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Tomáš  Talián

AKTUALITY Z REDAKCE

Změna je život, říká se a obvykle lidé nepřemýšlí, co všechno toto ustálené a hojně používané konstatování obnáší, co všechno může konkrétně znamenat a především – nakolik je pravdivé. Jestliže konstatujeme, že změna je život, činíme tak obvykle zcela bezmyšlenkovitě, jaksi automaticky a nepátráme nad tím, jestli změna skutečně znamená život?

Možná nás někdy napadne: cožpak by se život nemohl odehrát beze změn? A co je to změna? Míní se tím každá odchylka od předešlého? Že by věta „Změna je život“ byla tak banální? Anebo by byl život příliš fádní, kdyby se ubíral jen předem určenými cestami?

Ale ono je to se změnami trochu složitější, protože není změna jako změna. Máme změny pozitivní a negativní, neboli změny k lepšímu a změny k horšímu. Ty první jsou vítané, ty druhé obávané. A co teprve změny očekávané a neočekávané? Ty první nás nepřekvapí, možná dokonce potěší či naplní pocitem spokojenosti, druhé nás zaskočí a dokonce mohou zanechat v naší duši trvalé následky. Máme rovněž změny dvojznačné, nejednoznačné, a ty jsou záludnější. Nejprve se jeví jako vítané, ale záhy se ukáže, že to taková výhra zase není. A naopak, někdy se změna zprvu jeví jako katastrofa, ale až později vyjde najevo, že do našeho života přinesla svěží vítr a posunula nás kupředu. A to k životu jistě patří.

Je tedy změna život, anebo jde pouze o prázdnou frázi? Je to stejné jako se vším ostatním – jak kdy. Pokud nám shoří dům, jedná se o změnu nejenom nežádoucí, ale vysloveně špatnou, bez které bychom se jistě obešli, aniž by byl náš život jakkoli ochuzen. Pokud se změní ředitel firmy, ve které pracujeme, my se tím zbavíme despotického krutovládce a zase se začneme těšit do práce, změnu přivítáme  – ale i v tomto případě bychom mohli žít dál i beze změny, jen o něco méně kvalitně. Ovšem pokud do Země narazí obrovské neznámé těleso a my přestaneme existovat, skončí i náš život a fráze „změna je život“ se stane nesmyslnou. Nezbývá tedy než vítat změny dobré a přát si, aby těch špatných bylo co nejméně.

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Na známou Vančurovu větu myslím v okamžiku, kdy sedím u  stolu. Na jedné straně mě ještě pálí od slunce spálené rameno z dovolené u vody, ale na nohou mám boty promočené přívalovým deštěm, který mě před chvílí chytil na ulici cestou domů. Lítá to poslední týdny od jednoho extrému k druhému, nejenom v počasí, ale i v jiných ohledech.

Také máte letošní zvláštní léto takové vančurovsky rozmarné? Čím déle o tom uvažuju, tím víc mi vlastně přijde zajímavé a přínosné, že jsme letos – i kvůli obtížnému cestování do zahraničí – trochu vypadli z klasického dovolenkového stereotypu.

V čísle 33 se vydáváme po některých zajímavých duchovních památkách našich českých luhů a hájů, a tím si vlastně připomínáme jednu důležitou zkušenost – mnohdy přehlížíme to, co máme blízko a po ruce. Sám jsem si to nejvíc uvědomil, když jsem se po mnoha letech v cizině vrátil zpět do Prahy, kde jsem předtím vyrůstal. Jak jsem tím městem procházel po delším čase a vlastně nově, díval jsem se na něj čerstvýma očima a najednou jsem žasl, kolika zajímavých a krásných detailů si všímám. A  přitom to bylo na místech, kterými jsem kdysi procházel skoro každý den, ale ani mě nenapadlo zvednout zrak.

Stejně tak v naší zemi – máme tu veliké množství mimořádně krásných míst, ať už jsou to poutní místa jako Maková hora, nebo třeba i přírodní krásy krajiny. Zkuste to také a zamyslete se nad tím. Je kolem vašeho bydliště nějaké zajímavé místo, které třeba není tak dobře známé a zasloužilo by si pozornost, ať už jako letní výletní cíl, nebo i při jiné příležitosti? Můžete nám napsat nějaké podněty, budeme za to v redakci rádi. Ono to letošní vančurovské léto se velmi dobře hodí k tomu, pustit se do věcí, do kterých se člověk dosud nikdy nepouštěl. A to může být velmi zajímavé a v mnoha ohledech přínosné pro všechny. Takže to třeba skončí tím, že tento způsob léta bude nakonec poněkud šťastným.

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Společně se zeleninou jsem si před časem z trhu odnesla i ne úplně příjemný zážitek. Než jsem stačila zaplatit nákup, odstrčila mi jedna z důchodkyň vztekle kočárek, o který jsem měla opřenou plnou tašku.

„Kdybyste patnáct vteřin počkala, zaplatila bych a kočárek bych odvezla. Takhle jste mi to akorát málem všechno vysypala,“ upozornila jsem neurvalou paní, když jsem zachraňovala věci z tašky. „Nemáte tu s tím zavazet,“ odpověděla mi, přestože tu na třech metrech čtverečních stála jen ona a kočár. Fronta nakupujících se řadila za mými zády a já jsem nechala syna zaparkovaného tak, abychom mohli hladce odjet. Nepočítala jsem, že se někdo bude tlačit z opačné strany a ještě tímto způsobem. „Pospíchám,“ zasyčela ještě a začala se přehrabovat v okurkách, jakoby to byla poslední úroda na této planetě.

Nedalo mi to a zeptala jsem se jí, kam mají lidi v důchodu tak hrozně na spěch. Co je to za divný sprint, že ani elementární slušnost s ním nestačí držet krok? Proč? To nás ta tříměsíční izolace vážně nic nenaučila? Musím se přiznat, že nevím, jestli mi něco odpověděla. Soustředila jsem se, abych jí neřekla něco ošklivého. Současně na mě ale začala mluvit i prodavačka. Volala, ať si toho nevšímám a mávnu nad tím rukou, čímž mě tak trošku uklidnila, že já nejsem ten, kdo by se měl nad svým chováním zamyslet.

Když mě o týden později na stejném místě před sebe ve frontě pouštěl osmdesátiletý pán s berlemi s tím, že běžte, ať nemusíte s tím prďolou čekat, skoro mě to dojalo. Na chvíli jsme se oba zastavili a jen se střídavě vybízeli: „Běžte vy.“ „Ne, vy…“ „Já nespěchám.“ „Já taky ne.“ Jemu přišlo důležité dát přednost mámě s malým dítětem, mně zase staršímu pánovi s berlemi. Nakonec jsem šla já. Byl to gentleman. Dvakrát jsem mu poděkovala a po očku se rozhlížela, jestli tu náhodou někde není ta fúrie z minulého týdne. Tato lekce slušného chování by se jí totiž hodila víc než ty okurky…

 

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Jsem rád, že je jaro za námi, povídal mi onehdá soused, který se vydává za zkušeného zahrádkáře. A vysvětlil, že už jsou všechny práce na zahradě za námi a že už můžeme jen relaxovat a koupat se v bazénu…

Bylo mi ho v tu chvíli líto. Na zahradě práce nikdy nekončí, a i když si na to někdy zanadáváme, nemyslíme to vůbec vážně. Zahrádkář je přece ten, kdo se rád hrabe v zemi od jara do zimy a pod jehož rukama vyrůstá tu salátek a hned vedle něj jahody, kedlubny, okurky, rajčata, cukety, na druhé straně zahrady zase rybíz a ostružiny. Jiný kolega zase může být na okrasnou zahradu, proto mu krásně kvetou růže a muškáty a dovede si poradit s každým škůdcem na listnatých i jehličnatých keřích.

Já se za takového zahrádkáře pokládám. Ne že bych si dokázal poradit se vším. Ale je toho, myslím, dost. Doma jsme tu užitkovou i okrasnou zahradu spojili. Jedné části říkáme „hospodářská“, kde ve fóliovníku obden sklízíme okurky na zavařování i na oblíbený salát (na domácí hadovky je nejlepší acidofilní mléko se špetkou pepře a soli) a už jsme odstřihli i několik dýní hokaido. Sami jsme měli dvakrát polévku, ale ta radost, když se můžete pochlubit rodině či známým, když jim dýni věnujete, se nedá popsat. Pocit hrdinství je asi nejsilnější. Jen se podívejte, co jsem dokázal, tane mi vždycky na mysl…

Jó, ti praví zahrádkáři jsou zvláštní skupina lidí! Jednou mají v ruce motyčku na okopávání, hned zase z  jedné kapsy vytáhnou provázek na úvazek u  rajčat, z druhé nůžky na odstřihnutí bujně rostoucí větvičky na zeravu, v Čechách známém spíš jako túje. Pravý zahrádkář prostě nedokáže jít po svém hájemství, čili útočišti, úkrytu a ráji – jak ten pojem vysvětluje Slovník cizích slov –, aniž by něco neuďobl, neupravil, neozkoušel zralost plodů či nevytrhl nezbedný plevel. Žádné že si sednete k bazénu a budete si číst. Vykoupat se můžete, ale i z vody uvidíte slimáka, který míří k vaší květince. Tak honem ven a zlikvidovat ho! A číst si? To můžete večer, až se setmí.

Přeji vám krásné zahradničení!

PhDr. Alois Žižka, redaktor

Foto: Pixabay

 

Strana 1 z 32

Partneři

Diamant Expo

Tomáš Talián

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test