český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Přišel jsem do knihovny. V regálu jsem si vyzvedl zarezervovaný titul a zamířil ke stolku, u kterého seděla paní knihovnice.

„Máme tady takovou novinku,“ řekla mi. „Výpůjční automat.“

„Je to nutné? Rád se nechám odbavit u vás. Myslím, že v minulosti jsme měli vždy dobré vztahy.“

„Bohužel. I já mám pocit, že naše vztahy byly bez vady, leč vedení knihovny rozhodlo takto.“

„Jak se taková věc provádí?“

„Hned vám to vysvětlím. To je ostatně má nová funkce. Vysvětlovat čtenářům, jak se obsluhuje výpůjční automat.“

„Byl bych raději, kdybych si mohl i nadále půjčovat knihy u vás, a ne u nějakého bezduchého stroje.“

„I já bych byla raději, leč nařízení přišlo shora, těžko mu vzdorovat.“

„Bylo by možno vyslat zdola protest?“

„Zkuste to. My, knihovnice, jsme už protestovaly. Bezvýsledně... A teď: zde vložíte do automatu čtenářskou kartu, naskenujete knihu, kterou si chcete vypůjčit, a poté zadáte rok narození.“

„Naskenoval jsem kartu, ale zdá se, že ta potvora není spokojena.“

„Patrně jste ji tam strčil špatně, ukažte... Tak, teď tu knihu. Ne, takhle se to tam nestrká, musíte takhle, a teď ten rok narození...“

„Jé, asi jsem to nacvakal taky chybně, tak ještě jednou.“

„Z toho si nic nedělejte. Mě spíš mrzí, že některé babičky a dědečkové k nám už nechtějí chodit. Připadají si u té věci jako idioti.“

„Já též. Zdá se mi, že z nás chtějí mít roboty. Onehdy mě v supermarketu u takové té pokladny bez pokladní seřval nějaký pohůnek, že tam to zboží špatně skenuju...“

„To je hrozné. Co jste dělal?“

„Poprosil jsem ho, aby na mě neřval. Očividně nechápal, oč ho žádám.“

„Strašné!“

„No, mě napadá, že tohle všechno začalo tím, když u tramvají zavedli takové ty knoflíky, které musíte mačkat, chcete-li nastoupit nebo vystoupit. Kdysi přijela tramvaj, otevřely se dveře a člověk nastoupil. Jako pán, nebo ve vašem případě paní.“

„Jestli ono to nezačalo už tehdy, když zrušili průvodčí. On vám tu jízdenku prodal a dokonce i procvakl!“

 

Jaromír F. Palme, muzikant a výtvarník

Foto: Pixabay

O penězích se hovoří stále dokola. Pořád se někde něco počítá a chybí absolutně všude. Dostáváme rady, jak s vydělanými financemi naložit, aby nesly další finance. Někdy máme spořit, jindy radši víc investovat, doporučuje se sjednat si pojištění, připojištění, nadpojištění, abychom pak jednou nebyli bez peněz.

Druhý měsíc v roce je nepříliš stabilní, jako kdyby si liboval ve změnách. Obvykle mívá dvacet osm dní, pokud se ovšem – jako kupříkladu letos – neocitne v roce přestupném, potom má o jeden den navíc. Třikrát v historii měl dokonce třicet dní.

I jeho pojmenování souvisí s jevem nepravidelným, podléhajícím rozmarům počasí. Dříve snad bývalo pravidlem, že v tuto dobu obvykle tají ledy a ledové kry se noří do řek. Slova nořit a únor jsou podle jazykovědců údajně jedno a totéž, pokud se ovšem pohybujeme v prostoru gregoriánského kalendáře.

To juliánský kalendář únor zařadil nakonec. Měsíc, ke kterému se v případě potřeby přidával jeden den, na konci řady nadělal mnohem méně škody. Tenkrát se ještě jmenoval Februarius, což bylo latinsky a je to asi to jediné, co tomuto problematickému měsíci z juliánských dob ve většině evropských jazyků zůstalo.

Všechno ostatní se jeví spíše proměnlivé: je-li rok přestupný, začíná únor a srpen stejným dnem v týdnu, ale ouha, je-li rok běžný a únor má osmadvacet dní, začíná stejným dnem v týdnu únor, březen a listopad. Pranostiku o tom, že únor bílý pole sílí, také nelze brát bezezbytku, protože co si únor zazelená, březen si hájí, nemluvě o mnohokrát ověřeném pravidle: když tě v únoru zašimrá komár za ušima, poběhneš jistě v březnu ke kamnům s ušima.

Kolikrát už jsme v únoru honili mraky, ale přesto jsme v březnu nestavěli sněhuláky. A pokud únor vodu spustil, ne vždy ji březen ledem zahustil. Bez jistého půvabu není ani pranostika: můžeš-li se v lednu vysvléci do košile, připravuj si na únor kožich. Jednak v našich zeměpisných šířkách v lednu obvykle kabáty neodkládáme, jednak už kožichy pozvolna z našich šatníků mizí. I zdánlivě důvěryhodné Hromnice s oblibou nutí skřivany, aby zazpívali, i kdyby je to mělo stát život, neboť na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout. A tak se v únoru můžeme spolehnout snad jen na svatého Matěje, který obyvatelstvu každoročně nabízí pouťové rozptýlení nezávisle na tom, zdali jde o rok přestupný nebo úplně normální.

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Foto: Pixabay

Když něco píšu, beru si brýle. Je to lepší. I když říct, že používám brýle na psaní, možná není úplně přesné. Většinou to totiž vypadá nějak takto. Otevřu pouzdro, očistím skla, nasadím si brýle a sednu si k monitoru.

Často píšu doma. Moje kancelář má metr a půl čtvereční a dá se v ní pracovat jedině za předpokladu, že v obýváku není nikdo další. Má kancelář je totiž v obývacím pokoji. Stejně jako jádro mého problému.

Stává se mi, že si nasadím brýle a než se pustím do psaní, zjistím, že by to chtělo vysát koberec pod stolem. Deseti minutami, které jsem ochotná rychlému luxování věnovat, to zpravidla nekončí. Jakmile je koberec čistý, pustím se totiž do sedačky a plynule přejdu ke zbytku podlah v bytě.

Brýle mám při tom stále na nose. Jakmile projedu chodbu a přiblížím se k záchodu, kde je další kobereček, dost často si řeknu, že když už vysávám, chtělo by to umýt i vanu, umyvadlo a záchod.

Aniž bych to postřehla, uběhne dalších dvacet minut. Brýle mám stále na nose, jediný prázdný papír, ke kterému jsem se dostala, je ovšem ten toaletní. Nesu na WC tři nové role, abych doplnila zásoby. I při doplňování toaletního papíru mám brýle stále na nose.

Cestou zpět ještě vyleštím zrcadlo, a když už to vypadá, že se konečně dostanu k počítači, rozhodnu se, že začátek psaní odložím až po vaření. S brýlemi na psaní tak začnu loupat brambory, krouhat mrkev, cedit čočku…

Kdybyste se mě tedy zeptali, jestli nosím brýle na dálku, na blízko, na čtení, na řízení auta, k televizi nebo k počítači, nejpravdivěji bych vám odpověděla, když bych řekla, že na vysávání a vaření.

Vy své brýle, prosím, ale dál používejte výhradně ke čtení našeho časopisu. A pokud si, milé čtenářky a čtenáři, všimnete, že v čísle 4 nemám žádný článek, znamená to jediné – hodně jsem uklízela a ještě víc vařila. Nové vydání týdeníku si tentokrát užiju společně s vámi: jako čtenář. Pokud ovšem přijdu na to, kam jsem si naposledy položila brýle…

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test