český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

AKTUALITY Z REDAKCE

Spoustu věcí postavila pandemie tak trošku „na hlavu“. V divadle místo hraní šili roušky, vysokoškoláci dodávali nemocnicím ochranné štíty z 3D tiskáren, likérky neexpedovaly kořalku ale dezinfekční prostředky. Mnozí z nás místo v kanceláři pracovali doma u kuchyňského stolu. V tom krizovém zmatku jsme se ani nedivili, že spousta fabrik změnila svůj sortiment a vyráběla místo klik ke dveřím respirátory a místo vysavačů dýchací přístroje. Během těch pár týdnů jsme si zvykli, že řada věcí je prostě jinak. A ani nás to nepřekvapovalo.

Jedna pracovní změna mě ale upoutala. Týkala se hospodských. Z televize, rádia i novin na nás vykukovaly zprávy, jak po desítkách jejich provozovny krachují a nepomůžou jim ani vládní programy Covid 2, Pětadvacítka či jak se všechny jmenovaly. Mezi tím vším najednou vyskočila informace, že výčepní jeli na chmelovou brigádu. Dokonce žádní obyčejní výčepní, ale ti nejlepší jaké v Česku máme. Aby si vydělali a  také aby poznali, jak těžká práce je spojená s pěstováním jedné ze základních surovin výroby piva, které je normálně živí.

Pěstitelé chmele potřebují na jaře velké množství brigádníků na zapichování chmelovodičů k jednotlivým rostlinám. Na tyto práce obvykle najímají brigádníky ze zahraničí. Vlivem nouzového stavu je letos sháněli v Česku. Protože výčepní jsou chlapi, kteří se práce nebojí a navíc měli nucené volno, sedmnáct mistrů svého řemesla se přihlásilo. „Hospody jsou pořád zavřené, chybí mi štamgasti i kolegové. Když se objevila možnost vyjet společně s dalšími výčepními na chmel, neváhal jsem a brigádu jsem hned vzal,“ vysvětlil ten krok jeden z nich. Pro chmelnici se prý rozhodli proto, že zůstanou stále u piva a že chmel je koření piva a jsou rádi, že mohou napomoci tomu, aby toho koření bylo i letos dost a měli na podzim co čepovat štamgastům.

Velké díky za to, pánové. Nejen vám, úplně všem, kteří se při pandemii postavili zrovna k  té práci, která byla zapotřebí.

PhDr. Alois Žižka, redaktor

Foto: Plzeňský Prazdroj

Stala se mi taková věc. Na doporučení jsem si koupila knížku, debut českého autora, který vydalo jedno z nejstarších nakladatelství v naší zemi. Byla jsem za knižní tip, který se tvářil zajímavě, ráda. Baví mě totiž objevovat díla méně známých autorů. Když zjistím, že jejich knížky stojí za to, obratem je doporučuju dál. Často jsem totiž i já tou, za kterou si druzí chodí pro radu, co si mají přečíst nebo jakou knihu mají koupit jako dárek.

Nadšení z nové knihy mi vydrželo přesně patnáct minut – tak dlouho trvalo, než jsem přečetla první dvě kapitoly, a uvědomila si, že mi nakladatelství prodalo román ve stavu nečtené první verze rukopisu. Držela jsem v ruce text plný překlepů a pravopisných i stylistických chyb. Kde mělo být mě, bylo mně, místo „ze zásuvky“ se telefon vyndával „se zásuvky“, do toho překlepy jako „prskaskance“ barvy a podobně. Chybějící čárky byly v porovnání s dalšími prohřešky proti českému jazyku i zásadám redakční práce vlastně jen zanedbatelná maličkost.

Ve čtení odbytého textu se mi z pochopitelných důvodů nechtělo pokračovat. Vlastně mi vadilo, že si někdo dovolil nám, čtenářům, takovou nekvalitu prodat. Nechat v románu spoustu chyb není o tom, že se někdo jednou špatně vyspal nebo zrovna neměl svůj den. Znamená to, že se během několika měsíců, kdy kniha vznikala, na svou práci vykašlalo hned několik osob – korektor, redaktor a možná i sám autor, který měl prostě text číst tolikrát, kolikrát bylo potřeba.

Poprvé v životě jsem se tak odhodlala v nakladatelství knihu reklamovat. Podle dTestu je totiž taková reklamace možná: „Faktické a gramatické chyby představují vadné plnění. Chybovost ovšem musí překračovat určitou rozumnou míru únosnosti…“

Reakce odpovědné redaktorky byla rychlá a vstřícná, jako kompenzaci mi korektně nabídla jakoukoli jinou knihu z e-shopu. Asi bych mohla mít radost, ale nemám. Je to vlastně takové smutné Pyrrhovo vítězství.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Máme za sebou měsíc a půl podivného stavu, který zavinil covid-19. Dobře to s námi sehrál. Zpomalil, co se dalo, učí žít lidi pospolu a omezuje jejich pohyb. Najednou nemusíme všude být, všechno mít a něco si dokazovat. Na ústa jsme si nasadili roušky.
Sluníčko se na nás směje a my dýcháme přes ústenku. Když však vyrazíme do polí a hájů a jsme sami nebo se svými blízkými, můžeme ústa a nos uvolnit – a to je něco. Omamná síla čistého povětří, stromy, kvítka, vše voní o sto šest. Kdy jsme si naposledy uvědomili ono opojné víření kolem sebe. Nevím, jak vy, ale já se teď v lese cítím jako v pohádce. Dřív jsem to podobně nevnímala a vše přijímala bez poděkování. Dneska děkuju.
Když jsme byli s mužem o víkendu na procházce po brdských vršcích a nadšeně sledovali, kolik odstínů zeleně po týdnu přibylo, měli jsme zároveň pocit, že něco chybí. Trochu nás to zarazilo, než jsme přišli na to, že oblohu nekřižují velká ocelová monstra, která přepravují lidi i tovar z jihu na sever a z východu na západ. Letadla zmizela. Malá, velká, motorová i bez motoru. Nikde nic. Taky nám nad hlavami nekroužila rogala a nemíhaly se drony.
Zato pár orlů odhodlaně hlídal svůj revír a mocně vykřikoval, kdo že je tam pánem. Jiřičky honily mouchy a kosi hrdě pěli z plna hrdla. Byla to muzika odpolední, akorát tak k posezení na padlém stromu. Kousek od nás hrdě prošel srnec, bažant s družkou pospíchali na pole a po kmeni šplhala černá veverka. Idylka. Pak se ozvalo ťukání. Ne, to jsme nebyli my, neklepali jsme, aby nás les přijal, to on dělá bez klepání. Jen strakapoud kousek od nás léčil nemocný smrk. Za chvíli se rozezněl přímo koncert. Těch nemocných stromů je hodně, a tak ptáci bubnovali ze všech sil.
Bylo by dobré tu idylu moc nezkazit, až zase rozjedeme náš člověčí sprint. Ale teď se radujme, příroda neusnula na věky, a ještě nám, zlobivým dětem, pomůže.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

"Napíše ti, že už se s tím nedá nic dělat, že už to šlo do tisku,“ řekli mi doma.

„Ale to by mi Milan (Ivan, Pavel, Karel, vyberte si) neudělal,“ namítl jsem. Znovu jsem si v počítači prohlížel sazbu knihy, kterou jsem ilustroval, a nevěřil svým očím. Obrázky nesmyslně ořezané, detaily necitlivě vytržené z kreseb a použité ve zcela jiném kontextu, zvětšeniny ad absurdum, velké záležitosti zmenšené na obtížně čitelný detail. Amatérská práce šíleného sazeče, hrůza.

Před časem mě požádal jeden známý, abych mu nakreslil obrázky k  jeho knize pro děti. Projekt zajímavý a já na něj rád kývl. Po nějaké době jsem odeslal deset celostránkových ilustrací.

„Milane, až to bude vysázené, tak mi, prosím, sazbu pošli v elektronické podobě, abych se podíval, zda se nevloudila nějaká chybička. Pamatuješ, jak jsme tam minule měli jeden obrázek dvakrát a jeden vůbec? Ještě, že jsem to tenkrát včas zachytil, “ napsal jsem k zásilce. Zde musím poznamenat, že můj známý si knihy vydává sám a  tudíž nezaměstnává žádný redakční tým. Jeden sazeč, někdo na korekturu a šmytec.

„Jaromíre, mohl bys, prosím, připravit do tisku obálku? On toho nějak není schopen,“ přišlo mi po několika dnech. To mě trochu vyděsilo. Žádosti jsem vyhověl. Dávno již pracuji na něčem jiném, když konečně dorazila v elektronické podobě hotová sazba. Vyděsila mě hodně.

„Ahoj, Milane, dodal jsem ti deset celostránkových ilustrací. Nezlob se, ale tomu, co udělal s ilustracemi ten, kdo knihu sázel, se říká zásah do autorského díla,“ napsal jsem v reakci na tu hrůzu.

„…každý, kdo to viděl, byl nadšený, až tu knížku dostaneš do ruky, tak tě to s ní smíří,“ stálo mimo jiné v odpovědi. Zdá se, že už s tím nehodlá nic dělat! Dá se proti tomu nějak bránit?

„Ahoj, Milane, pokud kniha vyjde ve verzi, v jaké jsi mi ji poslal, tak prosím neuvádějte na obálce ani na vnitřním titulu mé jméno.“

„Bohužel, Jaromíre, už s tím nejde nic udělat…“

„Tak to vidíš,“ řekli mi doma.

Čím bíti…?

Jaromír F. Palme, výtvarník a muzikant

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test