český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Kapela The Tap Tap studentů a absolventů Jedličkova ústavu před dvěma roky oslavila dvacáté výročí svého vzniku. Za tu dobu se muzikantům podařilo shromáždit kolem sebe mnoho příznivců i spolupracovníků, kteří se podílejí na vzniku jejich písniček. Pokud byste pochybovali, že o vážných věcech se dá zpívat s nadhledem, poslechněte si je. Energie, elán, optimismus a dobrá nálada, to vše si diváci z jejich koncertů odnášejí domů. A rádi se vracejí.

 

Kapelník a manažer skupiny Šimon Ornest absolvuje se svými muzikanty kolem šedesáti koncertů za rok, vystupují nejen doma, ale i v zahraničí. Jsou-li pozváni pořadateli, kteří připraví správné technické zázemí, především bezbariérový přístup, přijedou. Na festivalech, ale i různých firemních večírcích boří mýty o pasivitě či odevzdanosti lidí s mnohdy vážným postižením. FNN (Fňukat nikdy nebudem) je nejen název úspěšné písničky, ale i motto muzikantů, pro které se stala hudba součástí života a radostí, kterou předávají dál.

 

 

Byla hudba vaší zábavou od dětství?

Táta si přál, abychom s bratrem byli muzikanti. On sám trochu hrál na kytaru, banjo, klarinet a saxofon, měl doma hodně desek, poslouchali jsme je společně. Chodili jsme do hudebky a učili se hrát na zobcovou flétnu, a to nás bavilo. Já jsem později pokračoval s klarinetem, a ještě později se saxofonem. Na oba nástroje jsem opravdu pilně cvičila po letech se to „překlopilo“ do práce s Tap Tapem. Rád jsem poslouchával třeba písničky Ivana Mládka. Byly srozumitelné a zábavné, to je podle mě pro komunikaci s posluchači velmi důležité. O to se snažíme i s naší kapelou a jsme rádi, že nás lidé poslouchají a na naše koncerty chodí.

 

Šimon Ornest se narodil v roce 1974 v Praze, je kapelníkem, zpěvákem a manažerem skupiny The Tap Tap, kterou v Jedličkově ústavu zakládal původně jako hudební kroužek. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v oboru řezbářství, pracuje jako asistent starosty Prahy 3. Je ženatý a je otcem syna Vojtěcha a dcery Anny. Jeho rodiči jsou herci Daniela Kolářová a Jiří Ornest.

 

Začal jste pracovat v Jedličkově ústavu. Proč právě tam?

To byla velká náhoda, i když vyplynula ze souhry okolností v mém životě. Vystudoval jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze v oboru řezba, chtěl jsem se osamostatnit a začal bydlet sám v bytě po babičce. Neměl jsem dost peněz, nebyl jsem zvyklý se o sebe starat a hledal jsem místo s pravidelným měsíčním příjmem. Právě takové mi v Jedličkově ústavu nabídli a já přijal. Stal jsem se vychovatelem, pomáhal s vozíky na vycházkách tehdy hodně bariérovou Prahou a založil hudební kroužek.

 

Z něj se pak stala kapela The Tap Tap…

Jak říká náš moderátor, Láďa Angelovič, trochu se nám to „vymklo z ruky“, nikdo z nás netušil, jak se budeme „rozvíjet“. Náš název nemá nic společného s ťapáním, ale vznikli jsme v domově mládeže, kterému se od nepaměti říkalo Tapky (jako technicko administrativní práce). Zkratka TAP se jednomu z kolegů zdála krásně rytmická, a tak po vzoru The Beatles vznikla hudební skupina The Tap Tap.

 

The Tap Tap je kapela hudebníků s hendikepem, studentů a absolventů Jedličkova ústavu. Založena byla v roce 1988, jejím kapelníkem a manažerem je Šimon Ornest. Kapela vystupuje na různých koncertech a festivalech doma i v zahraničí, na svém kontě má deset CD. O její historii byla vydána kniha The Tap Tap Řiditel autobusu a natočen časosběrný dokument Postiženi muzikou.

 

Členové vaší kapely jsou především studenti Jedličkova ústavu. Jaká je s ním spolupráce?

Dnes už jsou to spíše absolventi. Když jsme začínali, panovala určitá nedůvěra, nikdo nevěděl, co od nás může čekat, ale to už je hodně dávno. Vedení velmi brzy poznalo, že bychom mohli být skvělou vizitkou Jedličkova ústavu. Naše spolupráce funguje k oboustranné spokojenosti. Máme k dispozici zkušební místnost, učebnu a kancelář. My naopak prostřednictvím zapsaného spolku Tap, který zaštiťuje naši hudební skupinu, můžeme organizovat koncerty či vydávat CD, nabízíme studentům s hendikepem různé vzdělávací kurzy a také se podílíme na projektu dostavby Jedličkova ústavu.

 

Nezaskočil vás váš úspěch, popularita, nechtěli jste třeba „přibrzdit“?

Úspěchů se nebojíme, naše plány byly vždycky o maličko vyšší než realita, takže je to v pořádku. Nikdy jsme to nebrali jako nějakou terapii, jsme plnohodnotná hudební skupina, kde se lidé na sebe musí stoprocentně spolehnout a zároveň každý hraje důležitou roli, podle svých schopností. Jdeme až na hranici možností každého. Většina lidí s hendikepem sama sebe podceňuje, jejich sebehodnocení je nízké a bohužel jejich okolí je v tom často utvrzuje. Je smutné, že jsme u mnohých první, kdo po nich opravdu něco chce: dochvilnost, disciplínu, snahu. Naše tempo ne každý vydrží.

 

Neskutečný elán, energie, optimismus, tím jsou obdařeni vaši muzikanti sami od sebe, nebo jim to „vlévá do krve“ kapela?

Jsme rádi, že to tak vypadá. Není ideální působit na pódiu depresivním dojmem. Určitě nejsme optimisty pořád, ale snažíme se brát život s nadhledem. Funkční kolektiv vždycky dokáže „zředit“ špatnou náladu jednotlivce, navzájem se podpořit, rozesmát. Už jen vyslechnutí dělá divy. Jsme dobrá parta lidí, kteří se mají rádi, mají společný cíl a na výsledku je to vidět.

 

 

Vaše písničky jsou melodické, veselé, žádný smutek, i když jde mnohdy o závažná témata…

Soucit nepovažujeme za komunikační strategii, je to spíš velká překážka. Naopak když si někdo umí udělat sám ze sebe legraci, i když má třeba velmi těžký hendikep, jsme spolu na jedné lodi. Každý z nás v životě potřebuje pomocnou ruku, ať už v útlém dětství, nebo v pozdním stáří, při úrazu. Černý humor považujeme za výbornou možnost se se svými obtížemi srovnat. A tak vznikají texty jako Noha na kolejích, Simulanti, Kdo neskáče, není Čech a mnohé další, které pro nás píšou naši kamarádi a spolupracovníci, třeba Xindl X, Pavel Bělobrádek, Tomáš Belko, Matěj Belko, Honza Kalina z kapely Sto zvířat a další.

 

Největší hit skupiny, Řiditel autobusu, má neskutečných téměř patnáct milionů zhlédnutí na YouTube a skvělé komentáře. Proč myslíte, že posluchače tak oslovil?

Máme z toho radost. Je to příběh inspirovaný skutečnými problémy ze života lidí s hendikepem. Každý z nás už se v nějaké chvíli potkal s takovým „řiditelem“, ať už to bylo v autobusu, nebo někde ve vrátnici. Proto se posluchači mohou lehce s textem ztotožnit. Závažné téma a veselá rytmická hudba – lidé si ji zpívají a často vůbec netuší, že je od Tap Tapu. Netušili jsme, že se stane takovým hitem, ale co je nejdůležitější, konkrétní problém – možnost vzít si skládací kolo do autobusu – se podařilo vyřešit. To je obrovský úspěch a velké ovlivnění reality prostřednictvím jedné naší písničky.

 

Tiskový mluvčí kapely, pan Ladislav Angelovič, je velmi pohotový a bezprostřední moderátor. Jak jste se našli?

Láďa patří k zakládajícím členům Tap Tapu, jeho schopnost pohotově glosovat a spontánně reagovat jsme objevili záhy. Velmi pečlivě se vždy připravuje a léty se zdokonaluje, dokonce píše scénáře moderací i pro kolegy. Já si vždy všechno čtu, ale k němu mám naprostou důvěru. Málokdy se stane, že bych nějakou maličkost upravoval.

 

S přístupem lidí k vozíčkářům máte osobní bohatou zkušenost. Co myslíte, přibližujeme se světu?

Určitě se ve vnímání lidí s hendikepem zlepšujeme, po malých krůčcích se daří vytvářet i bezbariérovost měst. Bohužel mám pocit, že se v tomto směru nastoupená cesta v poslední době zpomaluje. Signály vysílané z nejvyšších míst o nedůvěře k integraci, přirovnávání k „pomalejším autům v koloně“ je podle mě velmi špatný příklad. Když jsme vystupovali v Moskvě, jako bychom se posunuli daleko zpět. Bezbariérovost žádná, podařilo se nám zajistit jediný autobus s výsuvnou plošinou, naše kolegy na elektrických vozících si na Rudém náměstí fotili jako raritu. Naopak v Madridu, Londýně, Bruselu, tam není problém dostat se s vozíkem kamkoli. Lidé jsou tam velmi vnímaví, pomohou, poradí, jsou k tomu vychováni. Arogance či přehlížení vozíčkářů třeba při nástupu do MHD, jak se občas děje u nás, tam nepřichází v úvahu.

 

V jakých zemích, na jakých zajímavých místech jste koncertovali?

V letním období se stává, že máme i dva koncerty denně, ročně jich absolvujeme kolem šedesáti. Krásné zážitky máme z Jeruzaléma, byli jsme i v mnoha velkých evropských městech, koncertujeme na Slovensku. Nestalo se nám, že bychom na některé vystoupení vzpomínali neradi, ať je to na festivalech či menších firemních setkáních. Vyprodáno bylo ve Vinohradském divadle, v Karlíně, ve Státní opeře, odkud byla naše Mikulášská několikrát v přímém přenosu na televizních obrazovkách.

 

Ve spolupráci s vaším nedávno zemřelým tatínkem, hercem Jiřím Ornestem, vznikla divadelní hra Nefňuka o klukovi s hendikepem, který se nikdy nevzdává. Jaké byly ohlasy diváků?

Mimořádně kladné, vždy se hrálo před plným hledištěm. Jednu sezonu byla inscenace na jevišti Nové scény Národního divadla, v současné době se snažíme zjednodušit scénu, abychom se dostali i do menších prostor. Ale hráli jsme už i mimo Prahu, třeba v Trutnově bylo vyprodáno dlouho dopředu a atmosféra byla skvělá. Je to příběh kluka bez rukou a bez nohou, který se stane ředitelem cirkusu. Můj táta to nádherně napsal na motivy francouzských autorů, pojali jsme to jako hru se zpěvy a loutkami a herecké výkony členů Tap Tapu příjemně překvapily.

 

Co kromě hudby vás ještě baví?

Bylo by toho víc, ale nemám čas. Baví mě vyřezávat loutky, tak snad třeba v důchodu… Prostřednictvím práce s lidmi s hendikepem jsem se začal věnovat i politice, pracuji jako asistent starosty Prahy 3. Občas se i mezi našimi fanoušky najdou lidé, kteří si myslí, že by se herci či zpěváci neměli plést do politiky. Ale proč ne? Každý člověk přece má právo vyjádřit své názory, především v oblasti, která je mu blízká, která se ho týká. Život, který vedu, mě těší, a i když je někdy víc než hektický, úplný klid zatím nehledám.

 

Máte nějaká přání? Na co se těšíte?

V roce 2022 by mohla stát nová budova Jedličkova ústavu, na kterou se všichni moc těšíme. Posune ústav blíž směrem k lidem s hendikepem, kteří chtějí být aktivní, protože tu najdou spoustu možností, jak na sobě pracovat, různé kulturní a výukové programy. Zároveň se otevřeme i veřejnosti, která nás, doufám, bude vnímat čím dál tím více jako součást většinové společnosti.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: z archivu Šimona Ornesta

Letos tomu je právě čtyři sta padesát let, kdy svou bulou Regnans in excelsis papež Pius V. exkomunikoval britskou královnu Alžbětu I. a tím bylo dokonáno schizma mezi katolickou a anglikánskou církví. Je to příklad toho, že církevní autorita na přelomu středověku a novověku měla nejen svou duchovní, ale i nezanedbatelnou politickou dimenzi.

Jan Skovajsa dle svých slov delegoval už jako dítě. Potřeba pracovat efektivně ho dovedla k nápadu založit myTimi, tým virtuálních asistentů, kteří dokážou pomoci téměř s čímkoli, ať už jde o vyřizování záležitostí na úřadech či tvorbu cestovatelského itineráře. V minulém roce se firma myTimi začala orientovat převážně na B2B trh a marketingové úkoly. „Kdo nic nezkusí, nic nezíská,“ říká Jan odhodlaně. A povedlo se. Za poslední půlrok firma vyrostla o více než tři sta procent.

„Byl to pravý džentlmen a nesmírně slušný člověk,“ říká o svém manželovi, slavném komikovi a hvězdě filmů pro pamětníky jeho poslední manželka Marcela Kohoutová. V prosinci loňského roku by oslavil 115 narozeniny, a tak se bývalá manželka zasadila o znovuvydání unikátní knihy jeho vzpomínek „Hop sem, hop tam“, kterou doplnila o kapitolu o společném životě a spoustu dosud nezveřejněných fotografií z rodinného archivu i dopisů slavných osobností. Slavnostního křtu knihy se zúčastnili kromě jiných Jiří Suchý či Jan Přeučil, kteří se s Járou Kohoutem osobně znali.

Strana 1 z 88

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test